Odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké ve světle aktuální judikatury Nejvyššího soudu
Článek jsme publikovali v EPRAVO.CZ MAGAZIN 1/2019
Úvod
Podle ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Lze pak ve světle těchto poměrně vágních kritérií vůbec objektivně stanovit určitou výchozí částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby, ze které by soudy měly vycházet při stanovování výše této náhrady? Hledání odpovědi na tuto otázku může v praxi způsobovat určité kontroverze, a proto se v tomto příspěvku zaměříme na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu, které na tuto otázku přináší odpověď.
Tímto rozhodnutím je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (dále jen „Rozsudek“), který jednak provádí shrnutí dříve judikovaných závěrů významných pro oblast náhrady za duševní útrapy, rovněž tak přináší i některé závěry nové. S ohledem na limitovaný rozsah tohoto příspěvku se zde budeme zabývat pouze závěry, jež jsou významné pro posuzování těchto nároků do budoucna, nikoliv skutkovým stavem samotného případu.
Potřeba stanovení základní částky náhrady jako východiska k další úvaze soudu
V prvé řadě Nejvyšší soud v Rozsudku podotýká, že u nemajetkové újmy je vyloučeno uvedení do původního stavu, exaktní vyčíslení peněžité náhrady za tuto újmu je z povahy věci vyloučeno a normativní požadavek „plného vyvážení utrpení“ je tedy iluzorní a nelze jej vykládat v tom smyslu, že by náhrada měla být „co největší“. Nastupuje proto satisfakce ve formě peněžitého zadostiučinění, která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život.
Současně Nejvyšší soud v Rozsudku ke kritériím „plného vyvážení újmy“ a „zásadám slušnosti“ uvádí, že „názory na to, jaká výše náhrady je spravedlivá a slušná, jsou velmi subjektivní a mohou se značně lišit, nehledě k tomu, že údaje o takto obecně sdílených představách nejsou ani k dispozici.“ Aniž by pak Nejvyšší soud upřednostnil nalezení samotných kritérií, prostřednictvím nichž by soudy, na základě vlastního uvážení, mohly v konkrétních případech dospět ke stanovení spravedlivé a slušné výši náhrady, dospěl k závěru, že je zapotřebí stanovit rovněž i objektivizovanou základní částku, která má, bez ohledu na typové okolnosti konkrétního případu, sloužit jako východisko pro stanovení výše částky v daném případě, když v Rozsudku konkrétně uvedl, že: „Soud (a to ani Nejvyšší soud) se při úvaze o výši náhrady nemůže opřít pouze o svou volnou úvahu, neboť by pak jen stěží čelil námitce libovůle. Je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být východiskem pro stanovení náhrady.“ Při hledání těchto objektivních hledisek pak Nejvyšší soud v Rozsudku rovněž určuje i samotnou výši základní částky.
Stanovení výše základní částky náhrady
V rámci stanovení základní částky náhrady Nejvyšší soud nejprve přisvědčil oprávněnosti kritiky, které byly podrobeny závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, pokud jako východisko pro stanovení náhrady vymezil rozpětí 240.000 – 500.000 Kč. Současně však Nejvyšší soud dodal, že i nadále obstojí závěr, že relativně restriktivní přístup ke stanovování výše těchto odškodnění je zcela na místě, neboť se jedná o výjimečný institut (újma vzniká třetí osobě a ještě se jedná o „čistou“ nemajetkovou újmu), který by neměl vést k dalšímu rozšiřování deliktní odpovědnosti a přiznávání vysokých náhrad. Nepřiměřeně velkorysé náhrady by pak podle Nejvyššího soudu mohly být demotivační nebo uvrhnout povinného do insolvence a tím v konečném důsledku být v rozporu se zájmy poškozených (pozůstalých), popřípadě vyvíjet nežádoucí tlak na zvyšování pojistného v případech pojištění odpovědnosti za újmu.
Za základní částku náhrady pak Nejvyšší soud v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) považuje dvacetinásobek průměrné mzdy. Vyčíslení náhrad skrze ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného je podle Nejvyššího soudu účelné pro praxi (soudní i mimosoudní) pro zajištění automatické valorizace těchto náhrad. Takto nastavená základní částka je pak východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady.
Je třeba si však povšimnout několika s tímto určením souvisejících skutečností. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění stanovení výše této základní částky náhrady prakticky jen poukázal na skutečnost, že obdobnou metodu užil Krajský soud v Ostravě ve 4 svých rozhodnutích z let 2014 – 2016, aniž by zároveň poskytl konkrétnější zdůvodnění použití této metody a spravedlivost a slušnost jejím použitím stanovené částky. Rovněž je třeba podotknout, že základní částka náhrady, jak je stanovena v Rozsudku, pamatuje pouze na osoby nejbližší, tj. manžela, rodiče děti, a nadále tak zůstává otevřena otázka jaké východisko by měly soudy použít v případě sourozenců, prarodičů a dalších osob blízkých.
Kritéria pro stanovení náhrady nemajetkové újmy v konkrétním případě
Soudy musí při své úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu především vycházet jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu. Musí přihlédnout například k: (i) intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, (ii) charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, (iii) trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti, apod.1 Soudy by vždy zároveň měly vycházet z principu proporcionality tak, že v konkrétním případě porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost.
Výčet okolností vyjmenovaných v § 2957 ObčZ, které představují obecné zásady pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu, je pouze demonstrativní, a je tedy třeba zohlednit i další okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce.
K shora uvedeným požadavkům na individualizaci jednotlivých případů prostřednictvím zohlednění dílčích kritérií upravujících výši základní částky náhrady v daném případě, však Nejvyšší soud zároveň stanovuje, že základní částka by měla být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. Důvodem pro tento závěr je pak v podstatě snaha Nejvyššího soudu prostřednictvím stanovení výše základní náhrady sjednotit soudní praxi a dosáhnout tak účelu sledovaného v § 13 ObčZ, tedy aby v obdobných případech soudy rozhodovaly obdobně.
Nedochází však tímto postupem přeci jen do jisté míry k návratu k určité paušalizaci výše náhrad?
Kritéria na straně pozůstalého
Na straně pozůstalého jsou významná zejména tato kritéria: (i) intenzita a kvalita jeho vztahu se zemřelým, (ii) věk zemřelého a pozůstalých, (iii) případná existenční závislost na zemřelém a (iv) případné poskytnutí jiné satisfakce. ObčZ zde jednoznačně preferuje peněžitou náhradu, takže jiná forma satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění.2 Zohlednit lze rovněž to, že poškozený byl očitým svědkem škodní události, že byl s jejími následky bezprostředně konfrontován či to, jakým způsobem se o nich dozvěděl.3
Kritéria na straně škůdce
Na straně škůdce jsou pak významná především tato kritéria: (i) postoj škůdce ke škodní události, (ii) dopad události do jeho duševní sféry, (iii) forma a míra zavinění a (iv) ve velmi omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona, přičemž tyto jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro škůdce nepředstavovala likvidační důsledek.
Funkce náhrady nemajetkové újmy
Nejvyšší soud se v Rozsudku rovněž vyjadřuje k funkci náhrady nemajetkové újmy v české právní úpravě, když uvádí, že: „Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá “odškodnit” a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a lze za ni “jen” poskytnout zadostiučinění (satisfakci).“ Zároveň však druhým dechem dodává, že preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze snad výjimečně připustit v případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí ze strany informačních médií.
Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud uzavírá, že požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv proto nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv.
Srovnání s částkami přiznávanými z důvodu ztížení společenského uplatnění
V neposlední řadě se Nejvyšší soud v Rozsudku rovněž vyjadřuje k argumentům požadujícím srovnání náhrady za duševní útrapy pozůstalých s částkami přiznávanými z důvodu ztížení společenského uplatnění. Podle Nejvyššího soudu je v tomto ohledu třeba vzít v úvahu kromě toho, že jde o odškodňování újmy na zdraví přímých obětí, též okolnost, že ztížení společenského uplatnění je dlouhodobou újmou, s níž se poškozený vyrovnává do konce svého života, zatímco smrt blízké osoby je událostí jednorázovou, jejíž traumatické působení zpravidla v průběhu času odezní.
Závěr
V příspěvku jsme se snažili poukázat na zásadní závěry, které Rozsudek přináší. Tím nejzásadnějším pak z našeho pohledu je nový způsob a výše stanovení základní částky náhrady, za kterou Nejvyšší soud považuje dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy za rok předcházející smrti poškozeného. Na závěr pouze podotýkáme, že proti Rozsudku byla podána ústavní stížnost a jeho závěry tak nemusí být zcela definitivní.
1 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006.
2 Srov. Vojtek, P. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1118-1119.
3 Srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1722, marg. č. 30-31.